Svět zaklínače a jeho historie

Svět, ve kterém se příběh Zaklínače odehrává, je plný zajímavých postav, úžasných míst. Co ale víme o státech a královstvích, které jsou na na kontinentu a dalších místech světa ? Jak tato království vznikla a kdo jsou její obyvatelé a jejich historie ? Na to všechno se podíváme v následujících řádcích.


Kontinent

Země bez názvu, které se jednoduše říká kontinent. Říká se, že podle dávných trpasličích příběhů, byli prvními obyvateli této oblasti gnómové. Mnoho učenců však poukazuje na důkazy, že další rasy jako Vranové nebo Bobolakové zde byli už před několika tisíci lety. O gnómech je však známé, že měli malé  kolonie v horských oblastech Mahakamu a Tir Tochairu, které existovaly dlouho před příchodem trpaslíků do těchto zemí. Setkání těchto dvou ras proběhlo překvapivě poklidně a má se za to, že jde o jediný případ, kdy nově příchozí nezačali osidlování vyhlášením války původním obyvatelům. Není to však velké překvapení, jelikož obě rasy sdílí podobné záliby a zvyky, díky čemuž mohou koexistovat v jediné společnosti.

Jako další se zde objevili elfové. Stejně jako u lidí se předpokládá, že přišli skrze magické brány z jiných světů. Objevili se přibližně před dvěma a půl tisíci lety a okamžitě začali s kolonizací, která trvala deset století. Ta probíhala většinou poklidně avšak k několik střetům došlo.

„Každý, kdo někdy potkal elfa, ví, že nemají nejpřátelštější povahu, a proto si lze snadno představit jejich střety s ostatními rasami – vrany, bobolaky i trpaslíky.“ – drak Villentretenmerth

Ve městě Loc Muine – elfském městě vybudovaném na vranských základech, byly nalezeny masové hroby, plné vranských ostatků a mnoho lidí věří, že toto mají na svědomí právě elfové. Tyto rozmíšky však nikdy nepřerostly v otevřenou válku. Možná právě proto zůstávají vztahy elfů a trpaslíků poměrně přátelské, navzdory jejich rozdílům a sporům.


Příchod lidí

Ikdyž tomu mnoho věřících a náboženských fanatiků nechce věřit, lidská rasa přišla na tento svět během kojunkce sfér – velkého magického kataklyzmatu, který dodnes zůstává opředen tajemstvími. K této události došlo přibližně před jeden a půl tisíci lety, nebo to alespoň takto lidé spočítali. Je těžké odhadnout jak dlouho tento celý proces trval ale jeho výsledkem bylo kromě příchodu lidí, také objevení spousty různých stvoření, která nepocházela z tohoto světa. Konjunkce sfér také vdechla život dalšímu fenoménu magii. Přestože od této doby uplynulo již 1500 let, lidská expanze do zemí, které jsou dnes známé jako severní království, začala relativně nedávno, a to před 500 lety. Do tohoto období, zasazujeme událost známou jako „Přistání vyhnanců“, kdy lodě s lidmi, kteří začali s expanzí na sever, přistáli v Pontarské deltě a u ústí řeky Jarugy. Odkud tito „vyhnanci“ přišli můžeme jenom hádat, protože o tomto zásadním detailu legendy mlčí.

Pokud se skutečně jednalo o vyhnance, zcela jistě jejich vyhnání nezavinila vstřícná povaha. O tom se koneckonců přesvědčili i původní obyvatelé kontinentu. Stejně jako je nejistý jejich původ a přesné místo přistání, nevíme ani na koho narazili jako první. Pokud to byli lidské kmeny, musely být rychle asimilovány, protože po nich v kronikách nezůstala jediná zmínka. Zcela jistě ale narazili na elfy, kteří se jako jedna z již usazených ras bolestně přesvědčila o lidských ambicích…


Formování severních království a války s nelidmi

Zpočátku měli elfové nad nově příchozími značnou výhodu. Bláhově však podcenili hrozbu, kterou lidé znamenali. Když začalo docházet k prvním střetům, nevytáhli proti lidem a usoudili, že bude lepší vyhnout se krveprolití, které by stálo tisíce životů. Místo toho před lidmi ustoupili. Nepochybně se domnívali, že lidé svůj postup na východ jednou zastaví. Později za tento omyl zaplatili strašlivou cenu. Elfové při ústupu dokonce opustili několik svých měst, která byla okamžitě obsazena lidmi. Na těchto základech nyní stojí několik severských velkých měst. Takto elfové promarnili šanci, aby lidi zatlačili zpět do moře. 

Lidská historie je plná neustálých konfliktů a tak jakmile dobyli území ostatních ras, začali se hádat mezi sebou. Toto období bývá někdy shrnuto do poznámky, že čtyři lodě, které připluly, zrodily 3 království. A jak už to u lidí bývá, nechtěli vládnout jen sami sobě, ale i ostatním. Proto kroniky dokumentující prvopočátky lidské historie obsahují především popisy lidských svárů a válek, které mají zvučná jména jako „Formování státu“ nebo „Posilování královské moci“. A jak už to v podobných obdobích bývá, silná království pohltila menší a sjednotila je pod svou dynastii. Toho dosahovali dobýváním, smlouvami, sňatky, uplácením nebo vraždami. Takto se lidská království rozrůstala a bojovala mezi sebou i s nelidmi. Krok za krokem byli Vranové a Bobolaci vytlačení ze svých území až do oblastí modrých hor, Mahakamu nebo pohoří Amell. Tyto dvě rasy jsou dnes již téměř vyhynulé.

Porážka elfů

Několikrát se zdálo, že lidé jsou konečně spokojení, s tím co už dobyli. Takové domněnky se ale vždy ukázaly být krutou chybou. Typickým příkladem může být mírová smlouva s elfy, která byla jen o pár let roztrhána zákeřným útokem Redanie, který vedl k masakru v Loc Muinne. Tím začala druhá válka mezi lidmi a elfy. Elfové, s odvahou a tvrdohlavostí pravých hrdinů, čelili zdrcující přesile a zaplatili za to příšernou cenu. V tomto příšerném konfliktu zahynul výkvět mladých elfů, rána, ze které se elfové nikdy nevzpamatovali. Tímto způsobem si lidé čtyři sta let po svém příchodu, podmanili veškeré území mezi Velkým mořem, Modrými horami, Dračími horami a Amellským pohořím. Tak se zrodila severní království.

„A my umírali – s jejím jménem na rtech. Za ni. Za bílý kámen a mramor. Za náš symbol, za Shaerrawedd“ – elf Cuannah aep Finavail

Související obrázek


Dálný jih

Země na jih od Amellských hor se vyvíjely nezávisle na Severních královstvích. Není jisté, zda lidé kteří založili jižní království pochází z jiné etnické skupiny, nebo zda sdílejí stejné předky s „vyhnanci“. K odhalení této pravdy bychom museli zkoumat jejich legendy, kroniky a genealogii králů. To by však znamenalo dlouhou cestu na jich a do imperiální akademie, kam byla uložena většina písemností, když si okolní země podmanil Nilfgaard. Od těchto zemí se očekávalo přijetí oficiálního jazyka císařství a přijetí základů Nilfgaardské kultury. Z tohoto důvodu je tak těžké určit, zda mají lidé na jihu něco společného s lidmi ze severu. S jistotou však víme, že minimálně jedno království, které se později stane Nilgaardským císařstvím, bylo skutečně založeno nezávisle na severu. Pravděpodobně se tu rozkládalo déle než pět století. Toto tvrzení potvrzuje zcela odlišný jazyk, založený na starší mluvě, odlišná víra, zvyky i vyspělejší kultura.

Přesto se historie Nilfgaardu od té severní příliš neliší, neboť i jeho historie se nese ve znamení válek. Své sousedy si podmanil pomocí trefně označené taktiky, které se říká „ocelová diplomacie“. Během několika staletí se Nilfgaard rozrostl z prostého království ve skutečné impérium, jehož moc před nedávnem dosáhla až k úpatí Amellských hor, které ho oddělují od Severních království.

Výsledek obrázku


Severní války

První válka

Zdálo se, že císařství konečně dosáhlo své přirozené hranice. Mnoho učenců a odborníků se domnívalo, že další postup na sever je z ekonomického i vojenského hlediska zbytečný. Historici se stále debatují o důvodech, které vedly k slavným Severním válkám, Nilfgaard údajně neměl zájmy, kterých by mohl dosáhnout válkou. Nordlingové byli bojovný a válkami zocelený lid a výhodnější by bylo s nimi pouze obchodovat, protože císařství naléhavě potřebovalo zahraniční odbytiště pro své výrobky. Výpad přes Amellské hory a Jarugu sliboval pouze malý, pokud vůbec nějaký prospěch a navíc by se z hlediska logistiky jednalo o riskantní a velice komplikovanou operaci. Přesto nakonec vládce Nilfgaardu, císař Emhyr var Emreis, rozkaz k útoku vydal.

První obětí se stalo království Cintra. Před dvanácti lety překročila Nilfgaardská armáda Schody Marnadalu a v bitvě u horského průsmyku rozdrtil cintránskou armádu. Císařské vojsko poté sestoupilo do údolí a vtrhlo do hlavního města. Pro tuto událost se vžilo označení „Krveprolití v Cintře“. Nilfgaarďané poté obrátili svou pozornost ke království Sodden. Již v první bitvě rozprášili Soddenskou armádu a obsadili jižní část země, známou jako horní Sodden. Než překročili řeku Jarugu, napadli severní část Soddenu, kde narazili na rovnocenného soupeře. Císařskému vojsku se zde postavily spojené armády království Temerie, Redanie, Aedirnu a Kaedwenu pod velení Redanského krále Vizimira spolu s čaroději Severních království. Ve druhé bitvě o Sodden se zdánlivě nezadržitelný postup Nilfgaardu podařilo zastavit a jeho armáda byla vytlačena zpátky za Jarugu. První válka skončila nejistým příměřím, kdy se obě strany bedlivě pozorovaly přes velkou řeku.

„Osud je krutý. Už nejsme v pohádce, mluvíme o otázkách života, života který je špatný, zlý a který neodpouští. O životě, který nešetří nikoho, zaklínače, krále ani královny.“ – královna Calanthé, lvice z Cintry

Výsledek obrázku pro witcher nilfgaard army

Druhá válka

Tak napjatý mír nemohl mít dlouhého trvání a obě strany se připravovaly a nevyhnutelnou válku. Vůdci Severu, povzbuzení vítězstvím, se rozhodli jednat jako první a naplánovali překvapivý útok, při kterém chtěli dobýt zpět Sodden, Cintru a zatlačit Nilfgaard zpět za Schody Marnadalu. Ovšem císař Emhyr byl rychlejší a přípravy na válku dokončil dřív. Součástí těchto příprav byly čistky v řadách armádních důstojníků, kteří byli nahrazeni mladými ctižádostivými důstojníky, kteří podporovali novou taktiku bleskové války. Krále Vizimira, vůdce severní koalice zabila dýka nájemného vraha a v jeho království vypukl chaos. Emhyr také podporoval sváry mezi čaroději, kteří přispěli k jeho porážce.

Téměř ve stejný okamžik kdy nilfgaardská vojska zaútočila přes horní tok Jarugy, vpadly oddíly Scoia’tael, zlákané císařovými falešnými sliby o svobodě, Nordlingům do zad. Útočníci se soustředili na nejslabší části koalice a rychle rozdrtila armády Lyrie a Aedirnu. Bitva stále zuřila, když Kaedwen náhle změnil stranu a jeho vojska překročila Pontar kde anektovala severní část Aedirnu. Temerie tak zůstala na bojišti sama a král Foltest musel uznat porážku a podepsat mírovou smlouvu. Mír ale neměl ani cenu toho papíru, na kterém ho sepsali. Pouhých šestnáct dní po jeho podepsání, napadla nilgaardská armáda, podporovaná Verdenem a jednotkami Scoia’tael, Temerii a její protektoráty – Brugge a dolní Sodden.

„Emhyr s Foltestem vyjebal a s promazáním se nezdržoval.“ – věta, rozšířená mezi prostým lidem

Zastavení císařství

Zmíněné vyjebávání bylo naštěstí přerušeno příchodem zimy. Když se císař s příchodem jara pokusil tažení obnovit, nešlo to přesně tak jak si přál. V císařství totiž sílila opozice, která Emhyrovi vítězství ve válce nepřála, sprádala pikle a armáda tak postupovala hlemýždím tempem a byla vystavena neustálým útokům partyzánů z poražených království. Meve, královna Lyrie, shromáždila vojsko, se kterým napadala a zaměstnávala okupační vojsko a Verden brzy čelil svému vlastnímu povstání proti císaři. K severu se připojilo i několik menších království. Ostrované ze Skellige spustili nájezky na Nilfgaardské pobřeží a společně s flotilou Eithana z Cidaris, zablokovali námořní zásobovací trasy. Díky těmto překážkám byl mýtus o neporazitelnosti císařství brzy nadobro zbořen. K Temerské armádě se začaly přidávat davy dobrovolníků, zatímco Redanie se konečně vzpamatovala ze ztráty krále a rychle vyslala expediční sbor aby pomohl svým sousedům. Království Kovir a Povis zůstalo oficiálně neutrální, avšak zasvěcené zdroje uvádějí, že poskytlo severu výraznou finanční pomoc. 

Rozhodující bitva se rozhořela u Brenny, kde se velení vojsk severu, podporovaných žoldnéři a trpasličími dobrovolníky z Mahakamu, ujal temerský konetabl Jan Natalis. Bitva zuřila celý den, než spojenci konečně rozdrtili armádu polního maršála Menno Coehoorna a ukázali jak schopní dokážou Nordlingové být, když zrovna nebojují mezi sebou. Brenna se stala bodem zvratu, protože krátce poté se Keadwen a Aedirn domluvili na příměří a společně porazily nilgaardské oddíly u Aldersbergu, čímž ukončili druhou válku. 


Upozornění: Následující řádky obsahují spoilery z her, pokud jste je ještě nehráli a máte to v plánu, dále nepokračujte.

Klid před bouří

Nilfgaard byl znovu a zdánlivě nadobro poražen. Císař svou pozornost obrátil domů k vymýcení opozice, zatímco Severní království se vrátila ke svým vnitřním problémům a vzájemným hádkám. Henselt z Kaedwenu a Demawend z Aedirnu téměř okamžitě obnovili svůj spor o horní Marku, nebo též Horní Aedirn, neboť každá ze stran tuto oblast nazývala jinak. V Redanii se po vládě regentů ujal moci mladý král Radovid V., jenž později získal přízvisko „nemilosrdný“.

Také Foltest doma musel řešit spoustu problémů jako povstání Scoia’tael, po moci bažící Řád planoucí růže vedený Jakubem z Aldersbergu nebo problémy se vzpurnými šlechtici. Když se zdálo, že krize je zažehnána, začali umírat králové. První obětí zabijáků byl Demawend, král Aedirnu. Po jeho smrti království zaplavil chaos a občanská válka. Stejný osud postihl také krále Temerie Foltesta, zrovna když slavil vítězství na vzbouřeným rodem La Valettů. Nevyřešený problém nástupnictví, byl pro Temerii, jak mnozí řekli, pořádným kopancem do koulí Temerie, který tuto mocnou a bohatou říši srazil na kolena.

Všichni z těchto vražd pochopitelně podezřívali Nilfgaard, což se později ukázalo jako zčásti oprávněné. Císař Emhyr zmanipuloval lóži čarodějek, když jim jeho agenti zdánlivě nabídli své služby aby zavraždili Demawenda a Foltesta. Během setkání králů v Loc Miunne, mazaně odhalil údajnou roli lóže a poskytl tak vhodného obětního beránka a zároveň zabránil opakování spolupráce čarodějek a králů, která ho v první válce přišla velmi draho. Cesta pro Nilfgaardskou invazi byla otevřená a třetí válka brzy započne…

Související obrázek


Jak se Vám tento článek líbil ? Máte nápady na nějaký další článek ze světa zaklínače ? Dejte mi vědět do komentářů 😉

Prosím dej like a sleduj nás:

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *